o terapeutické změně

My sami jsme tou nejdůležitější proměnnou, která rozhoduje o úspěchu psychoterapie.

Tedy - ne konkrétní druh psychoterapie. Ne osoba terapeuta. Ne krásně vybavená a uklidňující terapeutovna. Ale klient a jeho schopnost brát to, co je na stole; čerpat z toho, co se učí a zažívá. To jsou hlavní závěry výzkumu Boharta a Tallmanové (2010, 1996).

Na tenhle poznatek jsem si vzpomněla nedávno, když jsem si všimla, že mezi klienty, se kterými pracuji, a kteří nejvíce reflektují to, jak jim terapie pomáhá, je tahle podobnost - vypadá to, jako kdyby dokázali čerpat téměř z čehokoliv, co se v terapii objeví - jakákoliv moje intervence, nabídka nebo dokonce, když se v terapii neděje nic převratného. Nebo při terapeutických prázdninách! Všechno berou. Jako by cokoliv, s čím se setkají, využili ve svůj prospěch a potenciální terapeutickou změnu.

Pro mě jako latentně neurotickou terapeutku, je v tom kus úlevy - není to všechno o tom, abych udělala “dobrou terapii” - někdy se zjevně dobrá terapie děje, a já na to (s trochou nadsázky) jen koukám.

Osobnost klienta ale není jediným účinným faktorem v psychoterapii. Zde je výčet toho dalšího, co také napomáhá terapeutické změně:

Podle Hubblea a jeho týmu (1999) funguje péče, empatie, vřelost, akceptování, potvrzení a riskování. Tedy pokud máme v terapii pocit, že na nás terapeutovi záleží, cítíme se pochopeni, zažíváme pocity vřelosti a přijetí a zároveň můžeme i trochu riskovat, máme dobře našlápnuto ke změně, pro kterou si do terapie chodíme.

Allan Schore (2012) zmiňuje důležitost terapeutické aliance (pracovního spojení mezi terapeutem a klientem). Tento vztah, jež je protknutý pocitem, že společně na něčem pracujeme, vytváří prostředí, které podporuje vznik nových regulačních struktur. Každý z nás se v průběhu života učí různým způsobům, jak se zklidnit, když je něčeho moc (a nebo naopak rozproudit, když je všeho málo). A v psychoterapeutickém vztahu se náš nervový systém nejspíš naučí ještě další způsoby regulace.

Celkem zajímavé je procentuální vyjádření toho, do jaké míry jsou za terapeutickou změnu zodpovědné jednotlivé účinné faktory:

• extraterapeutické faktory a faktory na straně klienta (např. osobnost) - 40%
• terapeutický vztah - 30%
• očekávání a placebo efekt - 15%
• specifické techniky - 15%

Asay a Lambert (1999)

Jak by to vypadalo, kdybychom tyto poznatky použili na svůj vnitřní život? Na vztah sami k sobě?

Jak by to vypadalo, kdybychom si sami dovedli poskytovat péči, vřelost ve chvíli, kdy ji potřebujeme? Ve chvílích těžkostí?

Jak by to vypadalo, kdybychom se nesnažili měnit své nepříjemné pocity, ale pouze je uznali, byť se nám nelíbí?

Jak by to vypadalo, kdybychom skutečně cítili, že jsme na své straně, i tehdy, když se nedaří?

Jak by to pak vypadalo, kdybychom touhle péčí a podporou získali důvěru v to, že můžeme věci dělat trochu jinak, než jsme zvyklí? Že to prostě můžeme zkoušet?

A hlavně - k čemu by to vedlo? Co by bylo jinak než nyní? A jak?

Můžeme si teď na tomto místě udělat takový minicheck toho, jak se po následujících otázkách cítíme ve svém těle - možná je teď někde trochu více lehkosti, prostornosti nebo tepla. Můžeme si také začít všímat myšlenek nebo představ, které se začnou vynořovat. Kam vedou?

Cest ke změně a růstu je mnoho - a my můžeme zkoušet a objevovat.